Pět paradoxů v OSN

 V OSN pracují velmi kvalitní lidé s nadprůměrným jazykovým vybavením a znalostí mezinárodních vztahů. V OSN najdete speciální vzorek globální společnosti, která rozhoduje o tom, jestli vyšlou jednotky tzv. „modré přilby“ do Súdánu, aby zabránili masovému střetu severu a jihu, nebo jestli podpoří prezidenta na Pobřeží slonoviny, který prohrál volby a je v nebezpečí. I když mám k OSN jako globální instituci velký respekt, na pracovní návštěvě jejího sídla v New Yorku mě pár faktů šokovalo.  

1. Reforma OSN nemá časový harmonogram

O reformě OSN se mluví už řadu let. Největší optimisti očekávali zlom v reformním procesu v roce 2000, další v roce 2010, realisti reformu nečekají ani v roce 2020. Proto jsem se při diskuzi o reformě této globální organizace s tureckým velvyslancem při OSN zeptala na to, jak vůbec vypadá harmonogram reformy. Pan velvyslanec se na mě podíval a s klidem mi vysvětlil, že žádný plán s termíny neexistuje. Od druhého diplomata jsem zjistila, že fungují pracovní skupiny, které reformu řeší… ovšem řeší ji už řadu let a ani předběžná verze reformní strategie na stole neleží. Podle mého názoru, pokud nebudeme mít jasný plán a koncepci, budeme o reformě vášnivě debatovat klidně i po roce 2030.

2. Terorismus nemá definici

Během jednání v New Yorku jsem hovořila i s nejvyšším expertem OSN na boj proti terorismu. Původem Australan mluvil velmi zaujatě o své agendě a o tom, jak světu terorismus škodí. Během jeho projevu jsem si vzpomněla, jak jsme na našem Zahraničním výboru ve sněmovně přijímali delegaci z Mali a Senegalu, kteří také mluvili o terorismu ve svých zemích. Měla jsem pocit, že Malijci a Senegalci terorismus vnímají jinak, než jej chápe západní civilizace. Když jsem se experta z OSN zeptala na otázku, jak terorismus definuje on, řekl mi, že definici OSN nemá a že prý ji ani nepotřebuje. Každá země si terorismus prý může definovat sama. Jak ale můžu vyřešit terorismus, když jej neumím definovat? Jsem přesvědčena, že pokud chci nějaký problém řešit, musím jej nejprve umět pojmenovat.

3. EU chce být v OSN slyšet „dvakrát“

Další z věcí, která mě překvapila, byla, že Evropská unie zažádala o status pozorovatele při OSN. Lisabonská smlouva jí totiž dala tzv. právní subjektivitu, která to umožňuje. Nicméně pokud by Evropská unie získala i status člena, pak by 27 členských států bylo v OSN reprezentováno dvakrát. To by ale v OSN nastolilo prapodivný precedent.

4. Agenda OSN se mnohdy překrývá s ostatními mezinárodními organizacemi

OSN jsem navštívila z pozice členky Podvýboru pro vnější vztahy parlamentního shromáždění Rady Evropy. Společně se mnou jednala necelá desítka dalších poslanců a senátorů z jiných evropských parlamentů. Při diskuzích jsme mnohdy narazili na to, že se stejná problematika řeší na několika místech zároveň- například v Radě Evropy a zároveň v OSN. V tomto případě se naštěstí vyjednává smlouva o spolupráci, což by mohlo podobným duplicitám v budoucnu předcházet. Za to OSN chválím a jsem zastánkyní toho, že by těchto koordinačních smluv mezi mezinárodními organizacemi mělo přibývat.

5. OSN je občanům vzdálena

Mnoho diplomatů při OSN si cenilo návštěvy naší delegace. Tvrdí, že bychom to měli být my, zástupci národních parlamentů, kdo by měl občanům přiblížit OSN. S tím se nedá nic než souhlasit. Proto i píšu tento blog. Ovšem pokud to OSN myslí vážně, mohl na setkání s parlamentáři z organizace Meziparlamentní unie s delegacemi z celého světa dorazit i sám  generální tajemník Ban Ki-moon. Ten se svého proslovu vzdal a toto "důležité" setkání bohužel neuskutečnil. OSN by byla občanům blíž, kdyby měla nějaký volený orgán, nebo vyslané zástupce z parlamentů. Tak by se totiž dostávaly k občanům informace snadněji a častěji.

I přesto, že OSN můžeme vytknout řadu nedostatků, věřím, že by podobná instituce měla existovat. V dnešním světě, který řeší řadu globálních problémů a konfliktů, má tato organizace sdružující 192 států na mezinárodním poli nenahraditelné místo.