Řečnění a hlasování představují sotva desetinu práce poslanců

Přestože jsou o tom mnozí přesvědčeni, náplní poslanecké práce není jen řečnění a hlasování na schůzi Poslanecké sněmovny. Podle politologa Pavla Šaradína z Univerzity Palackého v Olomouci představuje vysedávání v hlavním jednacím sále sotva desetinu celkové práce poslanců. „Mediální obraz je bohužel zkreslený. Kdybychom se setkali s kterýmkoliv poslancem, zjistíme, že tomu poslancování věnuje hodiny a hodiny denně,“ říká Šaradín s tím, že jsou většinou zatížení celou řadou vedlejších činností.

Poslanci by se měli věnovat především zákonodárné činnosti, velice často však suplují i nedokonale fungující veřejnou správu. „Zákony u nás bohužel nejsou ideální a každé pondělí se proto poslanec nebo senátor stává jakýmsi lokálním ombudsmanem, na kterého se lidí obrací s nejrůznějšími apely a potřebami,“ vysvětluje Šaradín.

Hlavní práce probíhá ve výborech

Nejdůležitější činnost Poslanecké sněmovny probíhá ve výborech, které se vždy specializují na určitou oblast a jejichž členové z řad poslanců se podrobně zabývají předkládanými zákony. Bylo by velice neefektivní a pravděpodobně i nemožné, kdyby si každý ze dvou set poslanců musel do hloubky studovat všechny zákony. Výbory proto nad každým zákonem vedou odbornou a věcnou diskusi, která se výrazně liší od té na plénu. Zvou si jeho předkladatele i zástupce odborné veřejnosti a v případě potřeby připravují pozměňovací návrhy. Každý zákon pak výbor může, ale také nemusí, doporučit Sněmovně ke schválení. Vedle toho se výbory věnují také kontrolní agendě, kdy například ministerstvo zahraničních věcí podléhá kontrole zahraničního výboru.

Všechny výbory se pravidelně scházejí na podnět předsedy výboru, přičemž všechna jednání jsou veřejná. Na webové stránce Sněmovny se vždy s předstihem objevuje pozvánka se dnem konání a programem jednání výboru. Většina poslanců je členy několika výborů a někteří jsou navíc předsedy výborů, což představuje další organizační práci a odpovědnost navíc. Práce pro výbory tedy v úhrnu představuje dlouhé hodiny studia materiálů a schůzování.

Jako členové výborů se navíc poslanci střídají v roli sněmovního zpravodaje projednávaných zákonů. To znamená, že se u něj shromažďuje kritika a posudky občanů nebo odborníků a pozměňovací návrhy. „Zpravodaj si problematiku podrobně studuje a tlumočí ji poslancům,“ říká poslankyně Lenka Andrýsová. Podle ní zpravodaj chodí na výbory, kde se zákon projednává, mluví před poslanci na výboru i na plénu a určuje, jakým způsobem se bude hlasovat o pozměňovacích návrzích. „To je důležitá funkce, protože občas se některé návrhy vylučují, a když on upřednostní jeden, tak ten druhý už neprojde,“ popisuje Andrýsová.

Poslanecké šestinedělí

Poslanecká práce se řídí šestitýdenním cyklem, který se v průběhu roku pravidelně opakuje. V prvních dvou týdnech se zpravidla scházejí jednotlivé výbory. Třetí týden je poslanecký, v rámci něhož by se měl poslanec věnovat práci ve svém regionu. Další dva týdny zpravidla probíhá schůze Poslanecké sněmovny, v rámci níž poslanci diskutují a hlasují o zákonech, mezinárodních smlouvách a jiných záležitostech, které jim ukládá Ústava. Po skončení schůze nastává takzvaný variabilní týden, o který se ve výjimečných případech může protáhnout schůze Sněmovny, ale zpravidla je učen poslancům k tomu, aby se věnovali záležitostem, na které v předchozích týdnech neměli čas.

Každé pondělí by se pak měl poslanec věnovat svému regionu a měl by být k dispozici ve své regionální kanceláři, aby se na něj mohli občané obracet. Podle politologa Šaradína se lidé častěji obracejí na poslance, kteří se do celostátní politiky vypracovali z komunální úrovně, protože je znají. Často však občané o možnosti kontaktovat svého poslance nevědí nebo o schůzky nemají zájem.

„Moc často se nestává, že by mě ten člověk sám aktivně kontaktoval s tím, že by stál o schůzku, kde bychom něco vyřešili. Čekala jsem větší zájem občanů o zákony a setkávání,“ říká poslankyně Andrýsová, která se do Sněmovny dostala za Olomoucký kraj a setkání občany musí někdy sama iniciovat. Dlouhodobý nezájem občanů o politiku potvrzuje i politolog Šaradín: „Výzkumy říkají, že Češi jsou spolu se Španěly a Řeky na samém konci žebříčku v nezájmu o politiku jako takovou.“

Aktivitu poslance nelze měřit

Jednoznačným důsledkem toho, že se lidé o politiku nezajímají, je i mimořádně zkreslený obraz o práci poslanců. Ti často netuší, že většinu práce poslanec vykonává mimo sněmovní schůzi, tedy za objektivy kamer a fotoaparátů. Spíše než na práci ve výborech je pozornost soustředěna na projevy nebo jiná mediální vystoupení, přestože ta nijak nesvědčí o pracovitosti poslance. „Já myslím, že důležitější jsou činy než slova a když vidím, že můj projev nic nezmění ani nepomůže, tak nemám tendenci vystupovat,“ vysvětluje poslankyně Andrýsová, proč například ona na sněmovních schůzích vystupuje minimálně.

Právě počty vystoupení na plénu, interpelací na vládu nebo hlasování jsou často jedinými měřítky, kterými média a v důsledku toho i lidé měří efektivitu práce poslanců. Politolog Šaradín však upozorňuje, že takto se rozhodně aktivita poslanců měřit nedá. „Je třeba vnímat, jakým způsobem poslanci pracují na výborech a ve svých regionech. Jediné, co však v médiích vidíme, jsou obrázky ze Sněmovny, jak tam stojí a hlasují.“ Podle něj je čtenářsky úspěšnější článek, ve kterém se novinář pohybuje mezi dvěma vyhraněnými názorovými póly a objevují se v něm výrazné osobnosti typu David Rath nebo Jaroslav Kubera, než ten, který by se věnoval konkrétním krokům a činům poslanců. „To všechno politickou scénu vykresluje velmi negativně,“ míní Šaradín.

Sám sobě pánem

Podle Andrýsové je poslanecká práce nestandardní v tom, že každý poslanec je sám sobě pánem a žádná instance mu nemůže nařizovat, jak hodně má pracovat. „Kdyby chtěl, mohl by řešit všechny věci a pracovat od rána do večera, ale taky se na to může úplně vykašlat,“ říká Andrýsová. Když však podle ní poslanec dělá práci naplno, absolvuje v průběhu každého cyklu celou řadu schůzek s občany, úředníky nebo svými protějšky z jiných států, na kterých se dozvídá nejrůznější názory a návrhy, které pak ze své pozice může snadněji prosadit. 

Podstatné je, že poslanec získává mandát od voličů a pokud ti nejsou s jeho prací spokojeni, mohou dát v dalších volbách hlas někomu jinému. Je tedy v zájmu poslance, aby svou práci dokázal veřejnosti dobře prezentovat. Pokud se však občané nezačnou politikou zabývat v té míře, jak je běžné v západních demokraciích, je málo pravděpodobné, že se současné spíše negativní vnímání poslanecké práce změní. „Obávám se, že média ani nikdo jiný to změnit nemůže,“ míní Šaradín.

20. 5. 2012  11:23 - David Budai, blog